Kritiky na predstavenia (2023)

• DUSIK, Aneta: Polska premiera w Szczawnicy. In: Tygodnik Podhalański 17/2016
  • „Poľská premiéra bola prijatá ohromnými ováciami. Publikum tak ďakovalo nielen umelcom, ale aj zboru Stowarzyszeni Szczawnickí Chór Kameralny.“
• JUHANOVÁ, Dáša: Baroková opera v Poľsku aj so slovenskými umelcami pod taktovkou Mareka Štryncla. In: Opera Slovakia 27.9.2016
  • „Koncom augusta t.r. sa na festivale barokovej hudby a umenia Baroque Explorations v poľskom meste Szczawnica spolu s českým súborom Musica Florea (dirigent Marek Štryncl), predstavili aj slovenskí umelci. Musica Florea totiž v priebehu minulého roka naštudovala slávnostnú operu Johanna Josefa Fuxa Constanza e Fortezza. 25. augusta s touto inscenáciou hosťovala na poľskom festivale, pričom réžiu diela pripravil Slovák Tomáš Surý, pomocnou režisérkou bola Slovenka Klaudia Račič-Derner, asistentom réžie bol ďalší Slovák Peter Dombrovský. V úlohe Tarquinia sa predstavila slovenská sopranistka Lucia Knoteková a postavy Tevere a Génio spieval slovenský barytonista Matúš Mazár. (…) Dielo v réžii Tomáša Surého a v choreografii Heleny Kazárovej, zaznelo s hosťujúcimi opernými sólistami a tanečníkmi súboru Hartig Ensemble, v premiére 30. júla minulého roka, počas festivalu 9 týždňov baroka, ktoré usporiadala Plzeň – Európske hlavné mesto kultúry 2015. Predstavenie sa konalo v unikátnej Windischgärtovej jazdiarni vo Světcích u Tachova v historicky vernej replike barokového divadla Florea Theatrum. S touto inscenáciou rok po premiére hosťovala Musica Florea na poľskom festivale v Szcawnici. (…) Tak ako je pri hudobných projektoch súboru Musica Florea zvykom, hudobné naštudovanie sa snaží o čo najväčšiu autenticitu. „Orchester hral na dobové nástroje, ladenie, gestá a postoje boli barokové. Dobová bola scénická a kostýmová výprava a tomu prispôsobená aj réžia. Dokonca aj všetky prvky scény boli ovládané výsostne manuálne, na javisku sa nepoužívajú žiadne súčasné technické vymoženosti. Spolupráca s orchestrom bola výborná, sú to profesionáli po každej stránke. Rovnako aj so sólistami, režisérom Tomášom Surým a jeho asistentom Petrom Dombrovským, ktorý je rovnako ako ja z Košíc, je bývalým členom orchestra Musica Iuvenalis.“, povedala Knoteková.“
• Opera koronacyjna „Costanza e fortezza“ w Szcawnicy – spektakularna odslona Barokowych Eksporacji 2016. In: Nowatorski.pl 25.8.2016
  • „…Toto monumentálne dielo zrekonštruoval český dirigent a violončelista Marek Štryncl so svojim orchestrom Musica Florea, zborom Colegium Floreum a s prizvanými hosťami. Tanečníci zo súboru Hartig Ensemble, ktorý založila a vedie Prof. Helena Kazárová, ktorá pripravila tanečné choreografie. Operu režíroval Tomáš Surý.“

• FREEMANOVÁ, Michaela: Stará hudba v uplynulém létě. In: Harmonie 24. .9 . 2015
  • „Stručně řečeno: třetí provedení Costanzy dopadlo stejně dobře jako druhé, kterému jsem byla přítomna.“
• FREEMANOVÁ, Michaela: Stará hudba v létě: regiony. In: Harmonie 19. 8. 2015
  • „Režii bylo možné vytknout jistou statičnost i ve vypjatě dramatických situacích (dobytí mostu). Závěrečný obraz však všechny pochybnosti rozptýlil (…).“
• HAVLÍKOVÁ, Helena: Daniel v jámě lvové zdobil operní léto. In: Lidové noviny 3. 9. 2015, s. 9.
  • „Naopak, až příliš důsledné lpění na dobových principech, včetně nápodoby barokní divadelní scény na straně jedné a omezených finančních prostředků na straně druhé, poznamenaly pokus zrekonstruovat holdovací operu Costanza e fortezza Johanna Josepha Fuxe. Unikátní Windischgätzova jízdárna ve Světcích sice v rámci festivalu 9 týchů baroka poskytla vhodný a zajímavý prostor, ale Musica Florea i sólisté se s rozsáhlou partiturou i náročnými pěveckými party potýkali jako s příliš obtížným úkolem.“
• VETEŠKOVÁ, Michaela: Diváky Costanza e Fortezza oblkopily krinolíny i paruky. In: iRozhlas 31. 7. 2015

• ROUČEK, Rudolf: Pohádka i pravda v Ostravě. In: Harmonie 20. 7. 2015 (https://www.casopisharmonie.cz/svet-opery/pohadka-i-pravda-v-ostrave.html)
  • „Režisér Tomáš Surý nechal stranou exhibice soudobého postmodernismu a snažil se inscenovat dílo v duchu tvůrčích záměrů jak skladatele, tak i autora literární předlohy. Na jedné straně hýřila nápaditostí v koncipování jednotlivých scén i v hereckých detailech dílčích situací, kde postavy podpořené výraznými stylizovanými kostýmy, které vždy vyzdvihovali výrazné detaily typické jak pro charakter člověka i jeho sociální zařazení, tak i prvky spojované s představou zde předváděných zvířat, těch domácích a všelijaké lesní havěti, ptáku i hmyzu. Výtvarníci scény a kostýmů – Tomáš Surý a Marcel Hanáček – přišli s nápaditým a proporčně domyšleným řešením. Scéna byla v podstatě minimalistická a svým způsobem abstraktní. Na jevišti hned zpočátku nebyla znázorněna lesní mýtina, ale stály tu poházené tři židle a dominovaly velké dřevěné štafle. V každém obraze se pak rozestavoval tento strohý nábytek, což umožňovalo vytvářet nesporně neotřelé a netradiční mizanscény. Tak jsme se průběžně setkávali s uvolněnou fantazií režiséra, ale nikdy nedocházelo k naprostým nepřijatelnostem. Štafle položené na zem kupříkladu vyčlenily na dvoře jezerské myslivny koutek pro lišku i psa Lapáka, slepice v čele s kohoutem se producírovali naopak na druhé straně scény. V hospodských scénách u Pásků stály štafle rozevřené uprostřed jeviště a mezi protilehlými příčlemi stačila položená deska k vytvoření iluze hospodského stolu, kde stálo pivo a kde se mastily karty. Námluvy lišky i závěrečné revírníkovy sentence byly pochopitelně rozehrány v prvním plánu jeviště. Možná že diskutabilní, ale svým způsobem působivý, byť Janáčkem nezamýšlený, byl samotný závěr opery, kdy revírník po svém hymnickém velebení přírody a v atmosféře apoteózy věčného koloběhu života padá mrtev k zemi. Pochopitelně tím byla poněkud zastíněna smrt lišky Bystroušky, takže by opera měla spíše nést název Příhody revírníkovy, ale rozhodně revírníkova smrt svým způsobem završuje kaleidoskop jednotlivých scén opery. Dobře si režie poradila i se slunečnicemi a scénou nastraženého zajíce v pasti. Samozřejmě že by se našly i drobné nedostatky, kdy zbytečně docházelo k rozporu s textem, anebo použité rekvizity zcela neodpovídaly životním zvyklostem zobrazovaných postav. Tak kupříkladu pytlák Harašta neměl nůši s drůbeží, ale jakýsi batoh, také lišku nezastřelil pytláckou flintou, obvykle sesazovanou ze dvou dílů, ale revolverem. Jinak vše plynulo ve vyhrocené komediální stylizaci, kde zejména lidské scény charakterizovala groteskní ostrost a naopak v kontrastu k tomu zaznívala lyrika liščí lásky i tesknění Lapákovy melancholie, takže všechny scény dostávaly svou divadelní podobu, nechyběl ani patos pro liščí sen o lásce či revírníkovo tak trochu nostalgické vzpomínání na ráno po svatební noci nad nalezeným hříbkem i překvapivé zjištění, že onen žabák, který se zase připletl při jeho marné snaze opět chytit malou lištičku, není už oním skokánkem ze začátku opery, ale jeho vnoučkem. (…) Jako celek tedy působilo nastudování Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky ostravským Operním studiem i díky Orchestru Fakulty umění Ostravské univerzity nejen jako důstojná pocta tomuto hudebnímu a divadelnímu géniu, jehož díla dnes patří k základním kamenům repertoáru všech operních domů na světě, ale zároveň jako doklad činnosti studentů Katedry sólového zpěvu, kteří se na veřejnou produkci odborně připravují v mnoha předmětech. Pečlivá příprava korunuje i líheň daných talentů jako příslib, že svou uměleckou dráhu nevolili nahodile, ale dokázali své umělecké vlohy zúrodnit hledáním odpovídajícího stylu i snahou být důležitou součástí kolektivní divadelní tvorby, která pro každé představení potřebuje nebývalé vnitřní nasazení.“
• BÁTOR, Milan: Liška Bystrouška se vrátila na Hukvaldy. Zatím jen v podání studentů Fakulty umění. In: Ostravan.cz 29. 6. 2015 (https://www.ostravan.cz/22926/liska-bystrouska-se-vratila-na-hukvaldy-zatim-jen-v-podani-studentu-fakulty-umeni/)
  • „Podstatné je, že Operní studio Fakulty umění náročnou Janáčkovu operu prezentovalo jako uvěřitelné dílo s panteistickou myšlenkou o nekonečném koloběhu života, který smrtí vstupuje do našich potomků a přelévá se nezadržitelně dál. Pěvečtí interpreti se také zdatně vypořádali s náročnou mluvou libreta, které Janáček upravil podle Těsnohlídkovy předlohy s jeho příznačným nadáním pro zvýraznění dramatické a komické linie a naopak, odstraněním přebytečných dějových partií původní předlohy (politická satira). Oslovila mne i simplifikovaná scéna s minimem dekorací, jež přesto nepůsobila dojmem „prázdné hmoty“. Díky skvělým hereckým výkonům, jednoduché, avšak přesto účel plnící choreografii, maskám a zejména samotným interpretům, se prostředí opery zdálo plně koncízní. Mladí členové operního studia ztvárnili své role s obrovskou vervou, s upřímným nasazením a to, že některé pěvecké výkony nezazněly s plnou přesvědčivostí, jim na autenticitě a oboustranném prožitku nijak neubralo. Zmíněné aspekty jevištního ztvárnění by se neobešly bez zdařilé režie Tomáše Surého, který z mladých umělců vykřesal, co se dalo. Výborně vystihl, k čemu mají jednotliví protagonisté předpoklady, a podpořil jejich osobnostní dispozice vskutku báječně. Výsledný dojem činí z díla nikoli školní představení, nýbrž operní inscenaci, která je schopna s minimem realizačních prostředků podat impozantní výkon. Zaplněná hukvaldská škola, skvělé Kročovy obrazy, kupa dětí v publiku, které (ač předškolního věku) sledovaly inscenaci se soustředěným zájmem, svědčí o všem. Příhody lišky Bystroušky na Hukvaldech vytvořily báječný most mezi dospělými a dětmi, mezi uměním a humorem, mezi současností a nadčasovou platností. Vše nejlépe dokumentuje výrok mého tříletého syna, který po skončení opery vyslovil imperativ: Tatínku, já to chci ještě, ale od začátku!“
• WANTULOVÁ, Andrea:Naše Bystrouška uchvátila publikum i odborníky. In: ou@live 30. 6. 2015 (https://alive.osu.cz/nase-bystrouska-uchvatila-publikum/)
  • „Nemalý podíl na úspěchu podle něj měl (kromě talentu a dřiny studentů) i výborný realizační tým. „Dirigent Jakub Žídek, režisér Tomáš Surý, pedagogové a vedoucí fakult – ti všichni přispěli k tomu, že představení bylo na vrcholné úrovni a Leoně Pavlíkové a Ondřeji Sikorovi zase vděčíme za plné sály.“ Všichni, kdo na Lišce pracovali, si teď užijí chvíli zaslouženého odpočinku, než vypukne další akademický rok. A podle Alexandra Vovka, který je zároveň vedoucím katedry sólového zpěvu vypadá velmi nadějně. „Vypadá to na silný ročník,“ shrnuje s tím, že právě jejich potenciál teď určí další směr Operního studia.“
• BÁTOR, Milan:Jan Hališka: Janáčkovy Hukvaldy jsou v očekávání rozmarů počasí i hudebního mládí. In: Ostravan.cz 24. 6. 2015 (https://www.ostravan.cz/22870/jan-haliska-janackovy-hukvaldy-jsou-v-ocekavani-rozmaru-pocasi-i-hudebniho-mladi/) Kritika tu + Ohlas tu + Ohlas 2 tu
  • „Už za několik dní, v neděli 28. června v 18 hodin vystoupí s novou inscenací jedné z nejznámějších Janáčkových oper Příhody lišky Bystroušky Operní studio Fakulty umění Ostravské univerzity. Po řadě velmi zdařilých představení (Mozart, Martinů, Puccini) provede tento mladý operní soubor pod taktovkou dnes již velmi ceněného dirigenta Jakuba Žídka a v režii zkušeného Tomáše Surého operu, jejíž vyznění může umocnit prostředí hukvaldské obory. Zdejší příroda byla Janáčkovi pravděpodobně největší inspirací při vzniku jeho nejlyričtějšího díla.“

• Ohlasy:Kritika 1 tu + Kritika 2 tu–

• KOPTOVÁ, Markéta:Na Fakultě umění prodávali Rusalku. In: https://fu.osu.cz/opera/9524/na-fakulte-umeni-prodavali-rusalku/
  • „K nejvýznamnějším českým skladatelům patří bezesporu Bedřich Smetana (1824-1884) a Antonín Dvořák (1841-1904). Smetana je považován za zakladatele české národní hudby, Dvořák ji pak uvedl do světa. Z toho důvodu se režisér PhDr. Tomáš Surý, ArtD. rozhodl propojit oba skladatele a jejich nejznámější jevištní díla, opery Rusalka a Prodaná nevěsta. Výsledkem pak byla Surreální pohádka z prostředí prostonárodního svépomocného cirkusu Prodaná Rusalka, kterou ve dnech 7. a 9. března 2012 provedli členové Operního studia Fakulty umění Ostravské univerzity. (…) V prostorách scény Cooltour na ostravské Černé louce měli počátkem března diváci možnost spatřit studenty bakalářského i navazujícího magisterského studia v nápaditých a velmi barevných kostýmech, kteří umně spojili příběh Rusalky i Prodané nevěsty do surreálního příběhu z dnešní doby. Jakýmsi leitmotivem celé produkce byl cirkus, v němž se setkali téměř všichni protagonisté opery a jehož cílem bylo přenést dějovou linii dále. Tomáš Surý citlivě vybral árie, které dohromady tvořily souvislý děj a komickým způsobem řešily otázku lásky a nevěry, přitom nechyběla ani instrumentální čísla vyplněná tancem. Posluchači tak měli možnost vyslechnout nejznámější árie jako Měsíčku na nebi hlubokém, Znám jednu dívku nebo Proč bychom se netěšili. Kromě toho však v opeře zazněly i motivy z Dvořákovy opery Tvrdé palice, z Mozartovy Figarovy svatby a také reminiscenci na Giuseppe Verdiho.“
• Ohlasy: Prodaná Rusalka . kritika tu

(2) Bohuslav Martinů: Veselohra na mostě (Ostrava, Česko, 2010)

• BLAHO, Vladimír: Previerka študijných rokov. In: Opera Slovakia 22. 2. 2020 (https://operaslovakia.sk/previerka-studijnych-rokov/)
  • „Scenár a réžiu operných fragmentov tentoraz nazvaných Adam a Evy alebo Korida lásky, ktoré sa konali 16. a 17. februára 2020 v bratislavskom Divadle Lab, vytvoril Tomáš Surý. Zo šestnástich výstupov asi tretina pôsobila scénicky vtipne, menšie problémy boli pri sólových áriách kde sa účinkujúci museli spoľahnúť len na svoju gestiku a mimiku.(…) Osobitne sa treba pristaviť pri dramaturgii koncertu. Celú polovicu hudobných čísel tvorili úryvky z opier W. A. Mozarta, čo je z pedagogického hľadiska chvalihodné, lebo zvládnutie skladieb zázračného dieťaťa zo Salzburgu je najlepším kritériom osvojenia si základov klasického spevu. Pre nepoučených divákov to síce môže vyvolať istú monotónnosť programu, najmä keď sú hlasy a výkony účinkujúcich značne podobné, no tieto koncerty sa nerobia pre náhodných operných návštevníkov.“

• ČANJI, Emília: VŠMU dostala k narodeninám operu Margita a Besná. In: Tempo1-2/2019, s. 14-17.
• MOJŽIŠOVÁ, Michaela: Nová slovenská opera o mladej vdove, čo hriech rozsievala. In: Opera Slovakia 10. 5. 2019 (https://operaslovakia.sk/nova-slovenska-opera-o-mladej-vdove-co-hriech-rozsievala/)
  • „Je teda bez akýchkoľvek pochýb chvályhodné, že sa k podporeniu neduživej slovenskej hudobnodramatickej tvorby rozhodla prispieť bratislavská Vysoká škola múzických umení, keď pri príležitosti 70. výročia svojho vzniku premiérovala novú operu Margita a Besná z dielne tunajších pedagógov, skladateľa Ľuboša Bernátha a libretistu Tomáša Surého. Aj na hudobno-divadelnej realizácii sa vo všetkých zložkách podieľali študenti a pedagógovia školy. Význam produkcie podčiarklo jej predvedenie v Mestskom Divadle P. O. Hviezdoslava – dôstojnom, z akustického i divadelného hľadiska adekvátnom priestore. (…) Dej vystavali na pôdoryse klasickej opery, pričom do „postmoderného“ koktailu zmixovali recitatívy accompagnato a árie da capo z výbavy barokovej či ranoklasicistickej opery, neoklasicisticky ladené zborové čísla (zbor je tu ozvenou i našepkávačom, spoluvinníkom i sudcom), romantické orchestrálne medzihry, aj postromantické dramatické monológy. Túto štruktúru naplnil Bernáth rôznorodými inšpiráciami z tonálnej časti hudobných dejín a modalitou slovenského folklóru. Jeho retroštýl je na počúvanie príjemný, občas možno až trochu „lepkavý“. (…) Posledný z prívlastkov nemá byť dehonestovaním interpreta – je bonmotom, ktorým libretista Tomáš Surý vyctil sokoliara Maťa. Žánrový podtitul opery totiž znie „veselá balada v troch dejstvách (piatich obrazoch) o boji dvoch žien o neschopného chlapa“, pričom tvorcovia v bulletine upozorňujú divákov na „záblesky humoru, či už v texte, hudbe alebo mizanscénach“. Avizované momenty sústredili predovšetkým do postavy Maťa: jeho part v textovej i hudobnej rovine svedčí o mládencovom nepríliš bohatom intelekte. (…) Vstupným číslom sokoliara je pieseň, v ktorej sa dookola opakuje text „Čučoriedke, čučoriedke, prečo ste vy také riedke? Preto sme my také riedke, lebo sme my čučoriedke!“. Po tom, ako sa zamiloval (predpokladáme, že do Margity), spieva si duchaplnú pieseň: „Keď som išiel na vohľady, našiel som ju von z ohrady. Kupodivu, pásla sviňu. Keď láska láskavou, zdá sa byť neláskou.“ Humorné náznaky badať i v texte mladučkej Margity („Mnohí sa ma pýtajú, prečože ja plačem. Nuž, ani sama neviem. Asi rastiem.“). Naproti tomu, Besná ako prototyp žiadostivej ženy, ktorá ovdovela v najlepších rokoch, je postavou tragickou, a to napriek komicky pôsobiacim slovným expresionizmom („Na pomoc prídite pekelné mocnosti. Maťovu lásku mi dokydnite!“ (…) „Oj, či som sprostá, veď ešte víno som nespančovala!“ (…) „Všetko som vykonala, kanček môj presladký. Kde toľko trčí?“). Tomáš Surý netrápi diváka zbytočnou snahou o identifikáciu jazyka libreta. Priamo v bulletine mu prezrádza, že text „nevychádza zo žiadneho konkrétneho jazykového prostredia. Mieša archaizmy, slangové slová i novotvary.“ Prijatie tohto recesného prístupu k jazyku je otázkou vkusu a predpokladám, že sa môže stať sporne hodnotenou zložkou diela. Za jeho pozitívnu stránku považujem dramaturgickú štruktúru, ktorá účinne rozvíja dejovú zápletku a speje k jej prekvapivému (hoci v kontexte modernej opernej či vo všeobecnosti divadelnej tvorby nie principiálne novému) rozuzleniu. Po vražde Margity sužujú Besnú výčitky svedomia, tu zhmotnené do prízraku dievčiny i hrozivého zboru („Keď sen môj skutkom stane sa, povstanú bratia, čo usnuli v Pánu. V hodinu túto poslednú – skvelú, už prišiel rátania deň dlhov, nech nikto nespí – vstávajte!“). Náhle sa princípom hudobno-dramaturgickej slučky vrátime v priestore a čase do okamihu Margitinej smrti. Divadelná akcia je totožná ako v inkriminovanom štvrtom obraze, no tentoraz v rieke Váh skončí nielen nešťastná dievčina, ale k jej utopenému telu sa zrúti aj mŕtva macocha.Novú operu so študentmi VŠMU režijne pripravil libretista Tomáš Surý. Dej situoval na minimalisticky strohú, čistú scénu Petra Čaneckého, ktorú tvoril len veľký, diagonálne položený štvorec bielej látky, niekoľko bielych vankúšov a menšie zvislé plátno, sporadicky slúžiace aj ako plocha na tieňohru. Na tejto asketickej ploche rozohrali bielo zaodetí sólisti i zbor viacero choreograficky pôsobivých, miestami až poetických mizanscén. K takým momentom patrí výjav topenia Moreny, ktorý sa odohrával počas dialógu Besny a alegorickej postavy Žiarlivosti (Veronika Bilová, 3. ročník, trieda Dagmar Podkamenskej Bezačinskej). Kým tá Besnú pokúša a nahovára na zlý čin, na javisko vstúpi mladučké dievča v dlhom anjelskom šate s dreveným krížom (od tejto chvíle ju bude režisér sporadicky inštalovať vo výstupoch spätých s Margitou, akoby bola jej nemým alter egom). Nejde však o prvoplánovú ilustráciu dobra a zla, anjela a diabla. Zboristky jej na skrížené palice postupne nasadia blúzu, sukňu, hlavu, akoby v tejto metafore „ukrižovanej“ bábky anticipovali Margitino utrpenie.  Zaujme aj divadelné riešenie štvrtého obrazu s názvom Krajina pri Váhu. V ňom pretne biely štvorec dlhý úzky pás bielej látky – je riekou, v ktorej sa špliechajú a milkujú Maťo s Margitou (zrejme ide len o prelud žiarlivej Besnej). Ovinutím tohto pásu okolo Margity zatopí macocha nenávidenú pastorkyňu. Premiérou nového diela si VŠMU venovalo ambiciózny dar k okrúhlym narodeninám. Čas ukáže, či sa Ľuboš Bernáth zaradí ku kolegom, ktorí ostali pri sólovej opernej skúsenosti, alebo sa po tomto tŕnistom chodníčku vydá aj na dlhšiu púť.“
• KOSZORUOVÁ, Valéria: Margita a Besná: Veselá balada o boji dvoch žien o neschopného chalapa. In: Múza 1/2019, s. 16-18.
• MADUNICKÁ, Klára: S tvorcami (nielen) o Margite a Besnej alebo Bola to kauza jak hrom! In: Reflektor 12/2019-2020, s. 32-34.

(30) Tomáš Surý: The Street (Bratislava, 2018)

• ČAHOJOVÁ, Petra – VAHULA, Vlasta: The Street. In: Tempo 3-4/2018, s. 26-28.

(29) Johann Adolf Hasse: Marc´Antonio e Cleopatra (Bratislava, 2018)

• KAČIC, Ladislav: Hasseho Marc Antonio e Cleopatra v Dome Albrechtovcov. In: Hudobný život 09/2018, s. 11.
  • „Predstavenie Hasseho serenaty bolo skutočnou udalosťou, nielen kvôli nádhernej hudbe či kvalitnému naštudovaniu Musiky aeterny a výkonom sólistiek – Martiny Masarykovej a Jarmily Balážovej -, ale aj vďaka réžii Tomáša Surého, ktorý sa podieľal spolu s Annou Revickou aj na kostýmoch a scéne. (…) Osobitnú zmienku si zaslúži režijná koncepcia. Prístup Tomáša Surého je veľmi citlivý, s minimálnymi prostriedkami dosahuje maximálny účinok – to je svedectvo dobrého „kumštu“. Drámu vzťahu dvoch ľudí (o nejaký „dej“ v serenate všeobecne nejde) nielenže „zaodel“ do dobových barokových kostýmov s minimálnymi rekvizitami (kreslo/trón, kord, dýka, had v krabičke), ale využil aj priestor, použil v podstate barokové svietenie scény, a najmä úsporný pohyb a dobovú gestiku (pozná ju veľmi dobre), pričom každý jeden drobný úkon, postavenie ruky, prstov, hlavy korešponduje v dobovom ponímaní s afektmi obsiahnutými v slove i v hudbe. Výsledkom nebolo žiadne statické „barokové“ divadlo, nejaká „starina“, naopak, réžia vtiahla diváka/poslucháča poctivo stvárnenými detailami obsahu libreta a hudby naplno do diela, takže sa nemohol ani na okamih nudiť, resp. cítiť sa ako na „kostýmovanom koncerte“. Svedčiť o tom by mohla i spontánna pozitívna reakcia publika, ktorého časť určite neovláda (detailne) tento základný „vokabulátor“ dobovej hereckej techniky a inscenačnej praxe. Len trochu škoda, že v programe sa neobjavil kompletný preklad libreta (ale iba stručný obsah árií, recitatívov a dvoch duet); ako sa však ukázalo, pre publikum to nebol zásadný problém. Tak réžiu, ako aj nádhernú Hasseho hudbu v podaní Musiky aeterny i sólistiek prijalo právom veľmi pozitívne.“
• SLANINKOVÁ, Eva: Na nádvorí domu Albrechtovcov zaznie Hasseho opera Marc´Antonio e Cleopatra. In: Opera Slovakia 15. 6. 2018 (https://operaslovakia.sk/na-nadvori-domu-albrechtovcov-zaznie-hasseho-opera-marcantonio-e-cleopatra/)

(28) Emmerich Kálmán: Čardášová princezná (Bratislava, 2018)

• UNGER, Pavol: Opereta je v kurze, aj na Vysokej škole múzických umení ukázala rub i líce. In: Opera Slovakia 10. 5. 2018 (https://operaslovakia.sk/opereta-je-v-kurze-aj-na-vysokej-skole-muzickych-umeni-ukazala-rub-i-lice/)
  • „Čardášovú princeznú naštudoval ako zvyčajne, keďže operná réžia sa na umeleckej vysokej škole nevyučuje, Tomáš Surý. Zvolil si dvojjazyčnú verziu, spievané čísla odzneli v nemčine, próza v slovenčine. Tento model mi síce nie je blízky (pokojne sa mohlo spievať v preklade), no nebol hlavným problémom naštudovania. Opereta má svoje typické znaky. K dominantným patrí schopnosť inscenátorov vytvoriť kontrastné charaktery. V tomto prípade pár primadonsko-bonvivánsky, subretno-mladokomický a starokomický. A tiež výpravnosť s únosnou mierou vizuálne nápaditého ilustračného účinku. Surého javisko využíva zopár praktikáblov a stoličiek, k ich premiestneniu síce dochádza v druhom dejstve, no hracie pole sa prakticky nemení. Zmenu atmosféry neprináša ani skromné využitie svetla a farieb. Chápem, že technika daného priestoru na viac nemá. O to väčšmi pochybujem o voľbe titulu, ktorý s efektom kalkuluje priamo vo svojich génoch. Pri neveľkom počte režijných nápadov azda jediné, čo javiskové dianie zdynamizovalo, bola choreografia Eleny Zahorákovej. A pestré, hoci akoby z iného sveta požičané operetné kostýmy. Na nich, ako aj na návrhu scény, sa podieľala študentka scénografie Anna Revická. Podobne, ako v Opere SND pri Nedbalovej Poľskej krvi, si s rozsahom prózy celkom neporadil ani Tomáš Surý. Najmä v prvej tretine 2. dejstva ju naťahoval, čím iba podčiarkoval jej plytkosť. Účinkujúci prijali skôr výzvu tanečných akcií, zato v hereckých gestách boli až príliš staromilsky patetickí.“
• ČAHOJOVÁ, Petra – VAHULA, Vlasta: Emmerich Kálmán: Čardášová princezná. In: Tempo 1-2/2018, s. 46-49.
  • „Čardášovú princeznú režijne pripravil PhDr. Tomáš Surý, ArtD., postaral sa aj o scénu a kostýmy spolu so študentkou Divadelnej scénografie Annou Revickou. Pestré kostýmy boli príjemným obohatením a kontrastom k jednoduchej scéne. spievané čísla zazneli v nemčine, próza v slovenčine. na slovenskom texte pracovali PhDr. Tomáš Surý, ArtD. a Mgr. Marcel Hanáček.“

(27) Tomáš Surý: Disperate (Zúfalé) Zúfalé alebo Nesúvisiace etudy na ženské zúfalstvo (Bratislava, 2017)

(26) Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Bratislava, 2017)

• UNGER, Pavol: Latka kritérií nahor – VŠMU a jej úspešný Janáček. In: Opera Slovakia 5. 5. 2017 (https://operaslovakia.sk/latka-kriterii-nahor-vsmu-a-jej-uspesny-janacek/)
  • „Režisér, scénograf a autor kostýmov (v nich asistovali aj študentky Anna Revická a Monika Rybárová) Tomáš Surý ťažil zo všetkých polôh predlohy. Nebol mu cudzí rozprávkový svet zvierat, ani filozofický podtext, tragický skon Bystroušky ozvláštnil emotívnym smútočným sprievodom, no nebránil sa vyniesť na povrch aj sexualitu. To všetko mu umožňoval zreálniť v tomto akademickom roku mimoriadne tvárny ansámbel študentov z bakalárskych či magisterských ročníkov. Voľnú plochu javiska, s náladovou projekciou na horizonte a vymedzenou bielou (farebne premenlivou) plochou na podlahe, obsadilo len minimum kulís či rekvizít – stoličky, viacúčelový rebrík, koleso, slnečnicové pole – a svietenie. Ostatné už bolo v živých rukách. Zvieratká boli doslova očarujúce. Vďaka výdatnej choreografickej spolupráci Eleny Zahorákovej na javisku defilovalo pestré osadenstvo lesa, zahrané s brilantnou pohybovou tvárnosťou a evidentným zaujatím. V mimike, geste či líčení bola každá postava originálna a študenti v nich podávali excelentné herecké výkony. Lepšie vystihnutého Komára som v žiadnej inscenácii nevidel, skvelé boli aj sliepky (s jemným náznakom ich „reči“) s kohútom, roztomilá Modrá vážka, ale aj pár Líška – Lišiak, či hravý pes Lapák alebo Sova. No a polonahý „metrosexuál“ jazvec bol ďalším tromfom režisérovej fantázie. Zabudnúť nemožno ani na pár chlapcov Frantíka a Pepíka (stvárňovali ich študentky) a samozrejme na kľúčovú postavu Revírnika. Napriek mladému predstaviteľovi sa podarilo veľmi presvedčivo vykresliť bodrý humor i psychologický oblúk postavy, spejúci v závere ku katarzii s potvrdením zákonitého kolobehu života. Tomáš Surý a Elena Zahoráková vytvorili jednu z najúspešnejších inscenácií, ktorej „život“ by sa nemal skončiť dvoma večermi v Divadle SĽUK v Bratislave – Rusovciach. (…) Zhrnuté a podčiarknuté: VŠMU uzavrela akademický rok viac než pozoruhodne, uchopením opery Leoša Janáčka si zdvihla latku kritérií a vďaka vyváženosti inscenácie ju v žiadnom parametri nemusela podliezať.„

(25) Tomáš Surý: Stroskotanie na ostrove lásky alebo Putovanie na Kythéru (Bratislava, 2016)

(24) Ľuboš Bernáth: Oratórium Svätý Martin, Katedrála sv. Martina v Bratislave (5. 11. 2016) 

• KAČIC, Ladislav: Historia Santci Martini – Návrat ku koreňom oratória. In: Hudobný život 03/2017, s. 2.
  • „Jedným z vrcholov festivalu Epoché koncom minulého roku bola nepochybne premiéra oratória o sv. Martinovi (pôvodný názov Historia Sancti Martini) skladateľa Ľuboša Bernátha a libretistu Tomáša Surého, a to zďaleka nie preto, lebo oratóriá nevznikajú – aj na Slovensku – bežne, alebo pre zaslúžený aplauz plnej Katedrály sv. Martina (5. 11.). Táto svojím spôsobom výnimočná skladba ukazuje jasne, že studnica hudobnej minulosti je takmer nevyčerpateľná. (…) Čo teda spája z mnohých aspektov absolútne odlišné skladby Carissimiho, Charpentiera, Stradellu, Fuxa, Caldaru a ďalších majstrov oratória? Bola to pravdepodobne reč (kázeň, prípadne čítanie z hagiografie a pod.), ktorá zaznievala medzi dvomi časťami oratória. Z tohto hľadiska sa Bernáthova skladba akoby vracia ku koreňom tohto formového druhu. Nasvedčuje tomu už citlivý výber textov T. Surého z legendy/životopisu svätca (Vita Sancti Martini Sulpicia Severa), ale aj z Legendy aurey, čiastočne zhudobnený, čiastočne prednášaný recitátorom (vynikajúcim Jozefom Šimonovičom). Pri predvedení Bernáthovo oratória hovorené slovo naozaj pôsobilo ako akási „kázeň v hudbe“, hoci v tomto prípade rozdelená do viacerých častí, nie v jednom „kuse“. Úryvky zo Života sv. Martina sú vhodne interpolované ďalšími – biblickými – textami, sčasti latinskými (napríklad zo žalmu Beatus vir), čo len zdôrazňuje „modlitebný“ charakter hudby, teda aj pôvodný zámer oratória v jeho začiatkoch – povzbudiť počúvajúceho k meditácii, modlitbe (asi nie náhodou skladba obsahuje dve časti s názvom Meditácia, ako aj časť Kázeň svätého Martina, aj keď tu iste nejde o nejaký priamy, „prvoplánový“ vplyv starého, pôvodného oratória). Takéto prvky (určite by sa ich našlo viac) približujú Bernáthovo svätomartinské oratórium pôvodnej podobe tohto hudobno-dramatického druhu v 17. storočí.“
• Premiéra oratória Svätý Martin v rámci festivalu Epoché 2016. In: Hudobne centrum 3. 11. 2016 (https://hc.sk/aktuality/1472-premiera-oratoria-svaty-martin-v-ramci-festivalu-epoche-2016)

(23) Christoph Willibald Gluck: Orfeo ed Euridice (Bratislava, 2016)

• BLAHO, Vladimír: Študentský Orfeus. In: Opera Slovakia 25. 4. 2016 (https://operaslovakia.sk/studentsky-orfeus/)
  • „Už dramaturgický výber pokladám za šťastný, i keď dielo poskytuje spevácke príležitosti len ženským hlasom. (…) Gluckovu operu v Rusovciach režijne pripravil Tomáš Surý. Ním načrtnuté javiskové stvárnenie príbehu je jednoduché, ale čisté, bez zbytočných režijných excesov. Významne exponuje baletnú zložku (choreografia Magdalena Čaprdová), čo však je v plnom súlade s hudbou. Dobre aranžuje aj zborové výjavy a aj sólistov vedie k štylizovaným gestám a pohybom. Práve táto štylizácia a súčasné kostýmy môžu viesť k istému (nie však k zásadnému) napätiu medzi vizuálnou a hudobnou stránkou predstavenia.“
• UNGER, Pavol: Orfeus preveroval študentky aj pedagógov. In: Hudobný život 5/2016, s. 30.
  • „Na scéne Divadla SĽUK v bratislavských Rusovciach dielo naštudoval Dušan Štefánek, pod réžiu, scénu a kostýmy sa podpísal Tomáš Surý. Výsledok príjemne prekvapil. Divadelne čistou a zrozumiteľnou výpoveďou, schopnou na prázdnej scéne, pomocou minima rekvizít a jednoduchého svetelného parku reagovať na podstatné momenty hudobného a dejového toku. Tomáš Surý sa neopieral o žiadne barličky, nesnažil sa ohúriť módnym prekrúcaním charakteru predlohy, ale stavil na zmysluplný, zrozumiteľný a predsa nie ornamentálny výklad. Účinné aranžovanie sólistov a zboru skombinoval s hojne využitými prvkami pohybového divadla (choreograia Magdaléna Čaprdová). Pôsobivý efekt dosiahol civilnými, farebne veľmi vkusnými kostýmami, vynímajúcimi sa na čiernom horizonte. Azda len Amor bol pripestrý, ale on je skutočne z iného sveta. Zbor a tanečníci, študenti z Katedry tanečnej tvorby HTF, výstižne a remeselne vyspelo znázorňovali situácie, s ktorými sa Orfeus na svojej pozemskej i podsvetnej púti stretáva.“

(22) Tomáš Surý: Očarenie z premeny alebo Zrod komédie z ducha hudby (Bratislava, 2015)

• UNGER, Pavol: Haydn a Martinů na bratislavské VŠMU. In: Opera Plus 23. 3. 2015 (https://operaplus.cz/haydn-a-martinu-na-bratislavske-vsmu/)

• UNGER, Pavol: Haydn a Martinů na bratislavské VŠMU. In: Opera Plus 23. 3. 2015 (https://operaplus.cz/haydn-a-martinu-na-bratislavske-vsmu/)
  • „Po vlaňajšej nezabudnuteľne sprznenej Mozartovej Figarovej svadbe sa dramaturg a režisér Tomáš Surý rozhodol pre iné riešenie. Pospájal dve dielka, z ktorých jedno zaznelo v Bratislave za Márie Terézie pred bezmála štvrť tisícročím a druhé po prvýkrát až na nedeľnej premiére. Dať dokopy dvojdejstvové intermezzo Josepha Haydna La canterina (Speváčka) s jednoaktovkou Bohuslava Martinů Slzy nože, si vyžadovalo nájsť ideu premostenia. Hudobne to samozrejme nešlo, objavil sa teda v deji Haydna iný spojovník. Obesenec je síce postavou z opery Martinů, no v jednej replike poslúžil aj intermezzu. Dokonca ho prelomil na dve polovice (reflektujúce dve dejstvá) a zaradil sa medzi ne. Takže hralo sa bez prestávky v poradí Haydn – Martinů – Haydn. Azda centrálne umiestnené Slzy noža mali aj svoje opodstatnenie, sú totiž majstrovským dielom rodáka z českej Poličky. Zatiaľ čo La canterina skôr okrajovou, výplnkovou partitúrou s niekoľkými ariettami a dvoma delikátnymi kvartetami. Tomáš Surý položil dôraz a skoncentroval invenciu na operu Bohuslava Martinů, pričom jeho lemovanie Haydnom poňal jednak ako nastavenie prostredia (jednoduchú scénu a kostýmy navrhla ako svoju bakalársku prácu Andrea Madleňáková), jednak ako terén pre uplatnenie spevákov na klasicistickej pôde. V Haydnovi nevymyslel nič originálne, no ani zväčša neskĺzal k lacným gagom. Vcelku milá bola paródia hodiny spevu, nevdojak evokujúca karikatúru stavu v školskej triede. Slzy noža pochádzajú zo skladateľovho parížskeho obdobia (1928, premiérované však boli až desať rokov po smrti autora v Brne), sú nasiaknuté vplyvmi dadaizmu, prvkami džezu, majú rafinovanú inštrumentáciu. Dielko vzdoruje opernej konvencii, je odvážne i náladotvorné, nevyhýba sa ani hovorenému slovu. Škoda, že trvá len približne dvadsať minút. Tie nemajú žiadne hluché miesto. Išlo teda o dramaturgicky objavný počin. Tomáš Surý v ňom rozvíril defilé najrozmanitejších rekvizít (sane, parohy, vtáčia klietka, tenisová raketa…) a samozrejme nechýbal obligátny bicykel. Dianie na javisku však určite nezamŕzalo, raz pôsobilo vtipnejšie, inokedy efektnejšie. Scénografka využila v rámci obmedzených technických možností Umeleckej scény SĽUKu farbenie dočervena (motív Satana s čertovským chvostíkom) a choreografia Eleny Zahorákovej oživila tanečný výjav s blikajúcim svetlom.“

• https://www.partymenu.eu/cz/6275-fragmenty-2014-vlasy-alebo-mlada-laska-to-je-raj

•  UNGER, Pavol: Dvě v jednom (Mozart a Menotti) – a přece to vyšlo. In: Opera Plus 20. 4. 2013 (https://operaplus.cz/dve-v-jednom-mozart-a-menotti-a-prece-to-vyslo/)
• BLAHO, Vladimír: Menotti znovu v Bratislave. In Opera Slovakia (https://operaslovakia.sk/news/menotti-znova-v-bratislave/)

• UNGER, Pavol: Dvě v jednom (Mozart a Menotti) – a přece to vyšlo. In: Opera Plus 20. 4. 2013 (https://operaplus.cz/dve-v-jednom-mozart-a-menotti-a-prece-to-vyslo/)
  • „Na záver akademického roka 2012/2013 vymysleli pedagógovia so študentmi originálny projekt. Odvážne siahli za hranice ošúchaného repertoáru a vybrali si dva krátke tituly z pier Wolfganga Amadea Mozarta a Gian-Carla Menottiho. Dvadsaťminútový fragment z plánovanej no neuskutočnenej opery Lo sposo deluso (Oklamaný ženích) obsahuje vrátane predohry len päť čísel. Dve árie, kvarteto a terceto. Dej tu prakticky nejestvuje. Naopak, bezmála hodinová komická opera Amelia al ballo (Amélia ide na bál) je kompaktnou buffou, pretkanou dramatickými akciami, s výborne prepojeným hudobným a textovým materiálom. (…) Naštudovanie na bratislavskej VŠMU poňalo dve autonómne diela svojráznym, avšak do detailov premysleným spôsobom. Režisér Tomáš Surý ich naservíroval ako „dve v jednom“. Navonok teda akoby Menotti pohltil Mozarta, ten však pritom neostal ukrátený ani o notu, ba ani o náznaky charakterov svojich postavičiek. Hneď počas predohry k Oklamanému ženíchovi sa ocitáme v luxusnom salóne rozmarnej mladej paničky Amélie, ktorá sa oddáva ľúbostnej hre s milencom. Nasledujúce kvarteto má svoju dynamiku v upratovaní domácnosti a aj ďalšie dve mozartovské scény, hoci dejovo tiež slúžia Menottimu, v paralelnej niti roztáčajú mozartovský špásik. Režisér Tomáš Surý si tak nastavil dvadsaťminútové predpolie k samotnej ťažiskovej opere. Keď zaznejú jej prvé takty, divák už vie o predhistórii Menottiho postáv takmer všetko – na podklade Mozartovej hudby. A čuduj sa svete, ani jej to vôbec neublížilo. Dejová os opery Amélia ide na bál sa ťahá okolo jediného motívu, prípravy hlavnej hrdinky na prvý ples v sezóne. Počas niekoľkých hodín sa však udeje toľko viac či menej bizarných udalostí, že dielo ani po libretistickej, ani hudobnej (inštrumentačne pestrá, charaktery postáv a situácie výstižne kresliaca partitúra) a vokálnej (efektne kantabilné ariózne či duetové čísla) stránke nemá spomaľujúce miesta. Surého réžia na scéne, ktorá je – podobne ako kostýmy – dielom kolektívu študentiek Katedry scénografie VŠMU, využíva situačný humor vkusne, bez prehrávania a karikovania. Miera hereckého stotožnenia sa s postavami bola u adeptov spevu rozdielna, tí čo bolo vokálno-technicky nad vecou, hrali uvoľnenejšie.“
• BLAHO, Vladimír: Menotti znovu v Bratislave. In Opera Slovakia (https://operaslovakia.sk/news/menotti-znova-v-bratislave/)
  • „S potešením som si prečítal plagát, na ktorom VŠMU avizovala dve predstavenia svojich žiakov v Rusovciach venované práve tomuto významnému dielu Menottiho. Opera sa mala uviesť spolu s fragmentom Mozartovej nedokončenej opery Oklamaný manžel napísanej (podľa rôznych prameňov( medzi rokmi 1778-1784. Na prekvapenie divákov však nešlo o dve po sebe uvádzané dielka (aj Menottiho opera nepresahuje hodinu času), ale režisér Tomáš Surý ich prepojil časovo, kostýmovo a čiastočne i obsadením, takže išlo o ucelený príbeh klamaných manželov. Ako jeho prológ použil Mozartovu predohru, v ktorej sme videli ľúbostné nočné hýrenie manželky Eugenie, neskôr Menottiho Amélie, s milencom. Potom nasledovali štyri hudobné čísla z Mozartovho torza, ktoré – keďže predstavujú iba začiatok zamýšľaného príbehu – scénicky boli u hlavných postáv pojaté takmer koncertantne, kým o pohyb na javisku sa snažilo iba služobníctvo. Následne príbeh plynule prešiel do Menottiho opery Amélia ide na bál, v ktorej neverná manželka Amélia realizuje svoj sen o návšteve tanečného plesu tak, že v hádke zabije svojho manžela a napokon vydá do rúk spravodlivosti aj milenca ako manželovho vraha a odchádza na ples so šéfom polície. Na javisku sa zmenila nielen hudba, ale aj vystupovanie protagonistov, ktorí naraz akoby herecky ožili. Pravda, každý preukázal iné herecké dispozície. (…) Je dobré, že sa poslucháči VŠMU majú možnosť prezentovať nielen  ako koncertní speváci, ale aj pri naštudovaniach operných diel. Tieto dve pretvorené na jednu boli dramaturgicky volené správne, inscenačne zdarilo. Aj keď spevácka úroveň speváckej garnitúry celkom neuspokojila, predpokladám, že prvé obsadenie konané o deň skôr, bolo aj v tomto smere o čosi lepšie. Škoda, že pre bežného Bratislavčana sú Rusovce tak ďaleko a že naštudovanie už nebude mať viac repríz.“
• Ohlasy: Amelia – kritika č. 1 tu–
• Ohlasy: Amelia – kritika č. 2 tu